Street Foto

Úplně první street cvak

Street foto mne zaujalo teprve před nedávnem, vlastně to byla úplná náhoda.
Navštívil jsem obchod Foto Škoda, a v bazaru našel extender od pro mně neznámého výrobce, ale bez blokace ostření. Originál extender Canon má softwarově blokované ostření, to proto že s extendrem může dojít k chybám ostření a Canon se rozhodl chybám předejít vynucenou blokací ostření.
Extender jsem tedy koupil a protože jsem měl sebou své oblíbené 70-200 sklo, hned jsem jej musel vyzkoušet. Jenže kde zkusit prodloužení ohniska z původní hodnoty na 140-400 než v nějakém větším prostoru. Zamířil jsem tedy na Václavské náměstí, usadil se na terase McDonalds s kávou a sklenkou vody. Je krásný prosvětlený den, extender by neměl dělat problémy s ostřením.
První kam namířím objektiv, jsou vížky a věžičky na domech okolo, je jich tu nesčetné množství, jenže po chvíli mne toto unavuje a především výsledek je nic neříkající hromada fotek věžiček.

2012 XII.

Vehement na řízení

Dnes je technická přestávka, klepání v řízení které na Jeepech je jednou ze slabin musíme vyřešit vyztužením. To právě dorazilo i s novou skříňkou řízení, takže dnes mám o zábavu postaráno. Práce se zdařila vcelku rychle a dobře. Řízení neklepe je jistější a mírně tužší, zítra můžeme na Big Bear.
 Je nový den a měníme pneumatiky, konečně je auto tiché a jízda mnohem pohodlnější, škoda že se neměnily na začátku dovolené, vyhučenou hlavu mám na dva roky. Jedna z nových gum ale bouchla ještě před odjezdem na Big Bear, zajíždíme tedy do jiného města, kde mají gumu skladem. Sympatická černoška, která k mému úžasu ví o gumách asi nejvíc ze všech amíků, během chvíle zajistí přezutí gumy a my už jedem gumy řádně otestovat.

Pozůstatky velkých požárů

Přijíždíme k Big Bear Lake, dáme svačinku a už spěcháme na známý kalifornský Holcomb Creek trail. Vjíždíme na trail tzv. zkušebním polygonem (tzv. gatekeeper), uměle navršené kamenné překážky, taková testovací rovinka se šutrama, kterou když projedu vím že projedu zbytek. Pokračujeme spáleným lesem, před pár lety zde byly mohutné požáry a celá oblast pak byla pro turisty i auta uzavřená. My máme štěstí, že letos to zde otevřeli. Krajina Kalifornie je úplně jiná - borovice, břízy písek, úplně jiná vůně než v Coloradu. Pomalu pokračujeme, Bohouš tvrdí že tady jezdí s prstem v nose, tak proč by to dělalo problém mně.

2012 XI.

Dnes měl Alex v rukávu ještě jeden výlet, ale počasí řeklo ne, stojíme na skalní hraně a v mlze vidíme pár skal, prší je zima.
Došlo na to nejhorší, loučení s někým kdo vám přirostl k srdci, nedokážu se ani ohlídnou,  sešlápnu plyn a mizím v dáli. Slzy v očích, kruciš asi senilním...

Cesta do San Francisca je opravdu příšerná, oblast 51 míjím pozdě večer, takže tady žádná sranda nebude. Spím kdesi v poušti vedle auta pod širákem a je docela zima, ráno pokračuju do San Francisca. Ach jo, zase platit za jízdu po mostě, no to jsou vymoženosti.
San Francisco, zima, fouká vítr, neskutečné množství lidí. V dálce vidím "Skálu" a vyhlížím Golden Gate, ale je schovaný v mlze. Tak dnes jsem zklamaný, jsem sám, je zima, nevidím co jsem vidět chtěl, odjíždím do Palm Springs za Bohoušem. Jen ty tramvaje v San Francisku, ty mně učarovaly, žádná snad není stejná. Konečně se opět potkáme, dáme grilovanou klobásku a pojezdíme po Californii. Při návratu ještě stavím v legendárním Pioneertown, ale přijíždím příliš pozdě. Potkávám zde jistou prý známou zpěvačku, ale vůbec netuším o koho jde. Odcházím brzo už zavírají, nedostanu ani pivo, vezmu to tedy zkratkou přes poušť kde přenocuji.

2012 X.

Po snídani sedám k Alexovi do Jeepa a jedeme jedním autem kus za město, parkujeme u zvláštní plechové bedny, vybavení množstvím pitné vody a svačinou.
Alex otvírá bednu a do sešitu který je uvnitř, zapisuje počet lidí, jména a čas příjezdu. Je to proto aby bylo zřejmé kolik lidí je v kaňonech do kterých jdeme, po návratu zase zapíšeme, že jsme v pořádku kaňony opustili. Zajímavé jednoduché řešení, pravidelně sem jezdí šerif kontrolovat, zda se všichni dostali v pořádku ven.
Dumám nad tím co by se v kaňonech mohlo stát, netuše, že se to na konci dne dozvím takříkajíc na vlastní kůži.
Sestupujeme do údolí a pokračujeme vstříc dobrodružství, které na sebe nenechá dlouho čekat a boříme se v dunách písku. Písek je pěkný prevít, vzdušné síťované tenisky, které mám na nohou nabírají písek jak to jen jde, čekal bych že se bude i vysypávat, ale opak je pravdou. Mám písku plné boty, ale ven nevypadne ani zrnko.
Přicházíme k prvnímu úzkému kaňonu, sice netuším který ze tří jež navštívíme to je, ale to vůbec nevadí. Vím jen že se jmenují Peekaboo, Spooky a Brimstone.

2012 IX.

Jdeme spát, zítra opět přesun, prý tentokrát se mám na co těšit. Jo, to nemusejí říkat, co jsem s Alexem a Pavlou, jsem už dávno pochopil, že s nimi se dá jen těšit a vždy to bude stát za to. Jen škoda že ten Bohouš tu není, ale aspoň že jeho klučina je už v pohodě.
Vyjíždíme kolem desáté, vůbec netuším co mne čeká, ale po pár stech mil míjím ceduli Arizona, zastavujeme u skal kde parkuje víc aut. Nic zajímavého krom skal tu není tak vyčkávám co bude. Procházka kolem skal a pohled na skály vyráží dech každému kdo zde zastaví - indiánské kresby na skalách. Nojo, kresby, jenže na těch kresbách jsou kosmonauti. Tak nevím, buď v budoucnosti někdo vymyslí stroj času, nebo tady vážně nejsme sami a je to už dávno, co k nám začali létat na návštěvu.
Pokračujeme dál, ale za nedlouho stavíme u čerpací stanice. A kruciš, sem potkal první opravdu krásnou Američanku.
Zanedlouho odbočujeme do hor, z teplot kolem40°C mám v mžiku na teploměru jen 12°C a zapínám topení, naštěstí to trvá jen chvíli a teplota opět stoupá, jedem po úzké asfaltce vedoucí po hřebeni, na každou stranu prudký sráz a jedna zatáčka za druhou.

2012 VIII.

 Je ráno, následující dva dny si užijeme a to nejen lidi, ale i auta. Alex naplánoval jízdu terénem, kdy prý i s cestou po silnici najedeme tolik, až nás zadky bolet budou. Otázkou je, kolik z toho bude silnice a kolik terén, což se dozvídám po pár kilometrech když odbočujeme ze silnice. Tak to bude mazec, jestli většinu cesty pojedeme jen v terénu. A když ten terén vidím, mazec to bude.

Pískovcové sklály, přírodní schody, neustálé stoupání, schod, hup, schod, hup a tak pořád dokola. Místy rovinka se zcela opačným efektem - čisté houpáky bez hrbolů, jízda jak v člunu na moři, houpity houpy hou až se zvedá žaludek. Míjím známá místa z videí co vídám na Youtube. Jsem v sedmém nebi. Uprostřed absolutní nicoty bez živáčka a porostu vjíždíme do maličkého kaňonu plného zeleně. Nechápu kde se to tu vzalo, až na konci vjíždíme do několika louží zadržujících vodu. Kde ta se tu bere se ovšem nedopátrám.

2012 VII.

Pokračujeme dál směr Utah resp. přímo do Moabu. Jak tohle slyším, div nekřičím radostí. Moab opět legendární offroudové místo a co víc, je tam teplóóó a to pořádný! Jak já to miluji  40°C (100°F) a víc, to je balzám, vím sem divnej... :-D
Zastavujeme v malém kempu, příjemná paní mi radí, kde přesně postavit stan aby byl co nejvíce ve stínu. Nádherné místečko hned vedle hlavní silnice, i přesto je zde klid jen fouká vítr tak silně, že nic nelze nechat ležet nezatížené. Tady to prý fouká trvale a to je opravdu fajn. Ve stanu se díky tomu nehromadí teplo, přesto spím tak jak mně bůh stvořil.
Ještě večer vyjíždíme do národního parku kousek za městem, slunce již zapadá a barvy jsou o to nádhernější. Uděláme pár fotek, ale stmívání je příliš rychlé na další focení. Ještě chvíli se kochám změnou barev okolní pouště a vracíme se zpět do kempu. Po cestě ještě nakoupit zásoby jídla a pití, tentokrát nevydržím a přikoupím malou láhev Burbonu.

2012 VI.

Vstáváme brzo, vyrážíme kolem desáté kousek po silnici, ale Alex brzo odbočuje, pomalu stoupáme když dojedeme ceduli. Valím oči na ten nápis, já pojedu legendární Black Bear trail. Jeden z nejkrásnější trailů v Coloradu, neskutečná vyhlídka okořeněná srázem dobrých 500 či víc metrů hlubokým, zvláště úsek kolem vody jež padá do hlubin je záživný pro někoho až děsivý, musím říct že zadek mi vážně cvakal. Sjíždíme do údolí klikatící se cestou, po cestě fotím vodopád a neustále se kochám přírodou. Zastavíme u snad elektrárny, fotíme a opět pokračujeme do údolí. Dole je malé městečko a mám za to, že tam máme namířeno. Mýlím se, projedeme kolem a opět stoupáme do hor. Black Bear máme v zádech, prohlížím si cestu kterou jsme jeli, klikatící se jak had prořezávající se horou. Nádherná podívaná na lidský um prolitý potem. Je až nepochopitelné že tohle někdo zvládl holýma rukama.

2012 V.

Je opět ráno a vyjíždíme směr Silverton, projíždíme horským průsmykem a prudce klesáme ke nedalekému městečku, které již na dálku dává tušit že je něčím nevšední. Kouř z parních lokomotiv, domy víc jak sto let staré, vlastně celé město v původním stavu, jak ho kdysi postavili. Historické, státem chráněné městečko mně chytlo za srdce, sice hory a zima, ale dokázal bych si představit že zde žiji.
Poprvé navštěvuji informační centrum pro turisty a jde mi hlava kolem, tady v USA je opravdu vše jinak. V Evropě si nedokážu představit položit dotaz zda a která cesta je v horách otevřená pro terénní auta,
nejspíš by mně vykleštili. Tady v USA v místech kde se offroad jezdí, je hlavní informací v takovém to centru právě to kam se autem už smí a kam ještě kvůli sněhu případně jiným důvodům nesmí. Naštěstí jsou naše plánované cesty otevřené a tak nám nic nebrání si pořádně zajezdit.
Spím ve stanu prší a je zima, ale i tak si to užívám. Alex připravuje itinerář na zítřek a já jsem opravdu zvědavý co to bude.
Budím se vcelku, brzo stále poprchává, než dosnídám je i Alex na nohách, jde to rychle než se rozkoukám už frčíme do hor. Před námi malá drobná překážka, Alex ji loni vyjel na poprvé, ale letos je mokro prší a kameny kloužou. Chvíle trápení a už je nahoře, vyrazím za ním a zde jsem z krátkým Jeepem ve výhodě, kéž by to tak bylo vždy, vyjíždím bez zaváhání a pokračujeme na hřebeny Colorada.

2012 IV.

A dny mi splývají, protože sem si nenastavil hodiny na foťáku, motají se mi fotky s rozdílem devíti hodin do sebe. Tak který den je který?

První je dnes na pořadí železnorudný důl, krásná krajina, brody a velké převýšení, většinu cesty prší. Jede s k němu po Half Moon Gulch Trail. Při příjezdu k trailu na polní cestě Alex prudce brzdí. Z vysílačky se ozývá "je tu někde sheriff a měří rychlost". Koukáme na sebe s Bohoušem dost nevěřícně, ale Alexův antiradar nekecá. Za zatáčkou schovaný sheriff opravdu měří rychlost. Dojedeme pomalu k železnému dolu, motá se nám hlava a tak svačíme v autě, beztak poprchává. Pomalu se vracíme, když malý neškodný šutříček stojící v cestě pravému kolu nehodlá uhnout, což končí ohnutou panthardskou tyčí. Volant je nakřivo, ale náprava pořád v únosném postavení proti rámu umožňuje pokračovat v jízdě. Dojedeme do míst kde začíná silnice a hledáme vhodné místo na opravu. Tady je každý nápad dobrý. Nakonec pomůže rám auta, do kterého se panthardka zastrčí a tahem navijáku druhého auta se srovná. Slabých dvacet minut, volant je rovně, auto neplave a můžeme pokračovat.

2012 III.

Je ráno a mám sraz s Bohoušem, času je dost, takže někam na snídaní a především očistu. Máme sraz v Bailey, kde se nabaštím v místní, no, jak bych to nazval, stodole. Přijíždí Bohouš natankujeme,  zprovozním staříkům auto a hurá zpět do do Grant, kde už čeká Alex.
Celou cestu se mi lepí na zadek sheriff a měří mojí rychlost, ale já se nedám dokud mne vztekle nepředjede a my v klídku dojíždíme k místu setkání.

Stojí zde nádherné stařičké Volvo, zelený Jeep a u něho od pohledu nafoukanej frajírek. Jak později zjišťuji je to Alex. Za toho "nafoukanýho frajírka" bych si dnes dal vážně facku, tenhle človíček je jedním z těch co se hledají stejně obtížně jako jehla v kupce sena, kamarád se vším, co kamarád má mít, člověk co vás ve štychu nenechá i kdyby hromy a blesky lítaly. Tak až to budeš Alexi číst, pochopím, že první co bude až se potkáme, že mi jednu plácneš, já vím zasloužím si to ;-)
Alexe doprovází milá holčina Pavla, neskutečně obětavý človíček s neustále dobrou náladou, to je balzám pro mou duši zkaženou českou náturou.

2012 II.

To není zvířátko, ale chodící autobus

Na Grand Canyon přijíždím pozdě v noci, je kolem jedné hodiny a než shánět bydlení, stelu si na sklopené sedačce.
Je ráno, místní McDonald mi za pár dní nadělá neskutečné vrásky, po hnusné kávě a nějaké sladké housce mířím směr Grand Canyon. Rychlá platba do národního parku a už jsem zde. Trávím tady polovinu dne, popsat pocity nelze, snad napoví fotografie.
Kolem poledne vyrážím směr Colorado, netuše, že do Colorada se pojede kolem tolika krásných míst, až ke konci budu mít hodně co dělat, abych dorazil na čas, tedy kdybych správně počítal. GPS si opět vymyslela zkratku. Co jsem měl kde položené je někde úplně jinde, tu cestu snad upravují pásákem, to není jinak možný. Opět vjíždím na hlavní, když se svojí angličtinou rozeznám na nápisu jediné "Monument". To by mohlo být zajímavé. Sjíždím z nastavené trasy za neustálého nadávání GPSky.  Po pár kilometrech jsem opět na kaši, přede mnou na absolutně rovné poušti stojí šutr, no asi třista metrů vysoký a tamhle druhý a další! Jé to jsou ty šutry co jsou na všech turistických průvodcích, no brada dole vyvalené bulvy a hurá něco nafotit. Vzhledem k času fotím převážně za jízdy, ale na tohle, tak na to musím zastavit.

2012 I.

Kdesi nad Evropou

USA 2012
dva roky uběhly jako voda, 22 června 2012 sedám opět do letadla, tentokrát se společností "AA" (American Airlines) letím opět do USA.
Naplánované jsou dva přestupy, první v Londýně, druhý v Dallasu. Není zrovna příjemné přestupování, ale výhodou je přistání přímo v Palm Springs, tedy vynechání dlouhé cesty autem z Los Angeles.
Jenže ne vše se daří, jak by se dařit mělo. Přistání v Dallasu bylo opožděné a ať se snažím jak se snažím, aktivní imigrační úředník mi nedovolí další let stihnout. Nejdříve putuji k nadřízenému imigračního resp. (Secondary Inspection), to když se tomu prvnímu nelíbím tak jdu na důkladnější prohlídku. Kupodivu nečekám déle jak pět minut, pravda je že zadek mám stažený  hodně, bál jsem se kontroly otvorů, ale chlap za přepážkou má hlavu na víc věcí než jen jako poklop na krku. Razítko do pasu a hurá pro kufry, najít přepážku "AA" a řešit svojí neangličtinou další postup. Řešení je vcelku jednoduché, jenže ne pro mne, mám letět do Denveru, kde přesednu na přímý let do Palm Springs. Rozdíl v čase pouhých cca 8 hodin je pořád lepší, nežli spát na zemi letištní haly a čekat do druhého dne na přímý let.

První cesta do USA II.

2010 Kalifornie USA
Po předešlém dni se zotavuji a budu ještě další dva dny lelkovat, než se srovnám s časovým posunem.
Konečně jsem se srovnal, odjezd z ČR byl za sněhu, na letišti hromady sněhu, Praha celá zasypaná a tady v Kalifornii +19°C. Takže nejen problém s časovým posunem, ale i rozdílem teplot takříkajíc o 40°. První co mne čeká je slib, který jsem dal kamarádovi. Mám mu pomoct přestavět Jeepa z běžného silničního auta na auto terénní. Dostavil se ale první problém, čekáme na díly a tak se práce odkládá, mám volno a společně s kamarádem jedem do pouště.

První cesta do USA I.

Cesta tam

6 únor 2010 letím do USA na pozvání kamaráda. Let byl super, turistická třída sice moc nenabídne ale hlavně že letím, mám skvělého souseda. Mluví rusky, takže co by komunistické dítě povinně se učící rusky, nemám problém se domluvit. Horší to už je s personálem letadla, ale nakonec pochopí můj požadavek na skotskou a Coca-Colu což je na prospání většiny letu ideální řešeni.

Jsem v USA a přichází to nejdůležitější, kontrola u imigračního úředníka, naštěstí mám doprovod, mladou pohlednou a především chytrou dívčinu. Úředníkovo oči spočívají ve výstřihu dívčiny a pouze kývá hlavou, pronese pár slov, zjevně ke mně ale pohled je silnější, na odpověď nečeká razítkuje pas a hurá jsem opravdu v USA v Los Angeles.

Nadšený, unavený, zmatený z časového posunu, narychlo skládám kufry do kamarádovo Toyoty netuše drastické chyby které jsem se právě dopustil, v klidu usedám na přední sedačku a vyrážíme směr Palm Springs. Po půl hodině jízdy mne zaujala ve večerním světle silueta vzdálených hor, sápu se tedy po tašce s veškerou elektronikou včetně fotoaparátu. Omdlívám, nechal jsem jí na vozíku na letišti.