2012 IV.

A dny mi splývají, protože sem si nenastavil hodiny na foťáku, motají se mi fotky s rozdílem devíti hodin do sebe. Tak který den je který?

První je dnes na pořadí železnorudný důl, krásná krajina, brody a velké převýšení, většinu cesty prší. Jede s k němu po Half Moon Gulch Trail. Při příjezdu k trailu na polní cestě Alex prudce brzdí. Z vysílačky se ozývá "je tu někde sheriff a měří rychlost". Koukáme na sebe s Bohoušem dost nevěřícně, ale Alexův antiradar nekecá. Za zatáčkou schovaný sheriff opravdu měří rychlost. Dojedeme pomalu k železnému dolu, motá se nám hlava a tak svačíme v autě, beztak poprchává. Pomalu se vracíme, když malý neškodný šutříček stojící v cestě pravému kolu nehodlá uhnout, což končí ohnutou panthardskou tyčí. Volant je nakřivo, ale náprava pořád v únosném postavení proti rámu umožňuje pokračovat v jízdě. Dojedeme do míst kde začíná silnice a hledáme vhodné místo na opravu. Tady je každý nápad dobrý. Nakonec pomůže rám auta, do kterého se panthardka zastrčí a tahem navijáku druhého auta se srovná. Slabých dvacet minut, volant je rovně, auto neplave a můžeme pokračovat.

Alex už chce dnešní den ukončit, ale ukecáme ho na druhou část trailu, tedy dojet k mlýnu rudy.
 Alex s Pavlou nás tedy vedou k největšímu mlýnu rudy co byl v Coloradu postaven. Dávno už není v provozu, ale pořád je v původním i když v poněkud schátralém stavu. Cesta sem je nádherná, jedeme podél horské bystřiny s křišťálově čistou vodou, zdoláváme brody a zajímavé terénní vložky. U mlýna se zdržíme necelou hodinku a už jedeme stejnou cestou zpět.  Mineme skautský oddíl bivakující v nízkém lese, projedeme pár brodů a už jedeme zpátky na hotel.
Další den konečně svítí sluníčko, vyrážíme směr Devil's Punchbowl.

Přijíždíme k historickým pecím na výrobu koksu, zastavíme u krásného vodopádu a opět stoupáme do hor. Bohouš přesvědčuje Alexe že máme jet tudy, tak jedeme tudy i když Alex skrytě nesouhlasí. Tak moc skrytě, že to každý ví, ale nedbá. Alex měl pravdu, přesto se vyplatilo zabloudit. Stojíme na konci hřebenu s úžasným výhledem do všech světových stran.

Už jedeme správně po trailu známým svojí nebezpečností, citace Bohouše: "Tento trail je poněkud nechvalně známý tím, že zde došlo k nejhorší offroad nehodě v USA. V roce 1970 se zabilo při jedné nehodě celkem 9 turistů v terénním autě". Mně se ovšem zdá že by tudy projel autobus, jenže informace že zde zahynulo devět lidí současně, mé vášně brzdí. Potkáváme další Jeep, řidič kolem osmdesáti let se spolujezdkyněmi stejné věkové hranice se tu prohání po kamenité cestě, nechá se předjet a sleduje jak si poradíme na opravdu nepříjemném místě (už chápu že se tu mohlo odehrát něco hodně špatného). Po chvíli už děda projíždí stejnou stopou, čekáme zda vše zvládne a už ujíždíme dál. Míjíme hromady sněhu jimiž protéká bystřina, a před námi se objeví zvláštně stavěné městečko, prý součást nějaké univerzity. Dojmy z toho místa mám prazvláštní a ponechám toto místo bez komentářů. Začíná pršet, den pomalu končí. Přijíždíme do Carbondale, malého lyžařského střediska, samá hospůdka, hodně lidí a a vše vyzdobeno před nadcházející oslavou. Usínám v příjemném motelu, zítra bude těžký den.

Rovnání Panthardky,
 foto Pavla

Pohled Bohouše při snídani nevěstí nic dobrého, doma se mu zranil syn a Bohouš řeší co dál. Alex s Pavlou nás opouštějí a jednou do hor, my čekáme na telefon o zdravotním stavu klučiny. Bohouš dokončil hovor a mně je jasné že je vše špatně, Bohouš musí odjet a plány na super dovolenou mi mizí před očima. Nevím co mně vlastně mrzí víc, ale je mi jasné, že bez Bohouše to nebude ono.

Jenže vše je jinak, Bohouš sice odjíždí, ale ten frajírek Alex, mění své veškeré plány a přizpůsobuje je mně a to tak, abych v co nejkratší době viděl co nejvíc krás Ameriky.
No pěkný batoh si naložil, ale je to opravdu frajer a s tím batohem se nyní bude táhnout pár dní po všech čertech.