Je ráno a mám sraz s Bohoušem, času je dost, takže někam na snídaní a především očistu. Máme sraz v Bailey, kde se nabaštím v místní, no, jak bych to nazval,
stodole. Přijíždí Bohouš natankujeme, zprovozním staříkům auto a hurá zpět do do Grant, kde už čeká Alex.
Celou cestu se mi lepí na zadek sheriff a měří mojí rychlost, ale já se nedám dokud mne vztekle nepředjede a my v klídku dojíždíme k místu setkání.
Stojí zde nádherné stařičké Volvo, zelený Jeep a u něho od pohledu nafoukanej frajírek. Jak později zjišťuji je to Alex. Za toho "nafoukanýho frajírka" bych si dnes dal vážně facku, tenhle človíček je jedním z těch co se hledají stejně obtížně jako jehla v kupce sena, kamarád se vším, co kamarád má mít, člověk co vás ve štychu nenechá i kdyby hromy a blesky lítaly. Tak až to budeš Alexi číst, pochopím, že první co bude až se potkáme, že mi jednu plácneš, já vím zasloužím si to ;-)
Alexe doprovází milá holčina Pavla, neskutečně obětavý človíček s neustále dobrou náladou, to je balzám pro mou duši zkaženou českou náturou.
Vyjíždíme na první trail (Red Cone), hurá do hor! Stoupáme neustále vzhůru, Bohoušovo hodinky už hlásí 3660 m n. m. a nám se začíná motat hlava. Opět to rychlé převýšení bez aklimatizace, která by v horách měla být před výškovým výstupem ke 4000 m n. m. aspoň čtyři dny. Vůbec netuším kde jsem a když se to časem dozvím, tak to zde doplním. Pamatuji si jen že Bohouš povídal "neboj s Alexem nikdy nezabloudíme". Na můj dotaz proč si to myslí, suše odvětil "zná všecky kadibudky v USA". To co vidím kolem sebe je neskutečný ráj, ale kadibudka žádná, vypustím z hlavy co Bohouš říkal a dál se kochám rájem okolo sebe. Ráj plný barev, života, horských květin, jezer, prostě balzám na duši. Přejíždíme po hřebenech hor, klesáme do údolí a opět stoupáme, v jednu chvíli narážíme na kamennou cestu. Jenže není kamínek jako kamínek a stoupání v rozmezí 35-40° s kamínky, na které se nedá ani vylézt, mne děsí. Zrovna řídím a tak opatrně vjíždím na děsivou cestu. Jeep mumlá skoro na volnoběh, zamknuté vše co se zamknout dá a ochotně stoupá vzhůru. Tak tahle cesta byl opravdu zážitek a místní chlapík co nás celou dobu pozoruje uznale pokyvuje hlavou. Dnešní horské poježdění končí přejezdem do hotelu v
Beaver Creek, kde ještě zvládneme návštěvu místní u nás by se řeklo diskotéky, já tomu říkám vyhučovač hlavy, ale únava je silnější a první mizím v posteli.
Žádné komentáře:
Okomentovat