2012 I.

Kdesi nad Evropou

USA 2012
dva roky uběhly jako voda, 22 června 2012 sedám opět do letadla, tentokrát se společností "AA" (American Airlines) letím opět do USA.
Naplánované jsou dva přestupy, první v Londýně, druhý v Dallasu. Není zrovna příjemné přestupování, ale výhodou je přistání přímo v Palm Springs, tedy vynechání dlouhé cesty autem z Los Angeles.
Jenže ne vše se daří, jak by se dařit mělo. Přistání v Dallasu bylo opožděné a ať se snažím jak se snažím, aktivní imigrační úředník mi nedovolí další let stihnout. Nejdříve putuji k nadřízenému imigračního resp. (Secondary Inspection), to když se tomu prvnímu nelíbím tak jdu na důkladnější prohlídku. Kupodivu nečekám déle jak pět minut, pravda je že zadek mám stažený  hodně, bál jsem se kontroly otvorů, ale chlap za přepážkou má hlavu na víc věcí než jen jako poklop na krku. Razítko do pasu a hurá pro kufry, najít přepážku "AA" a řešit svojí neangličtinou další postup. Řešení je vcelku jednoduché, jenže ne pro mne, mám letět do Denveru, kde přesednu na přímý let do Palm Springs. Rozdíl v čase pouhých cca 8 hodin je pořád lepší, nežli spát na zemi letištní haly a čekat do druhého dne na přímý let.

V té ždímačce, které říkají letadlo,
noční Palm Springs opravdu nevyfotím

Mám hromadu času, tak volím procházku po letišti, vyjdu ven z klimatizované letištní haly a málem sebou seknu. Saunu vážně nemám rád, je přes 40°C a vlhkost kolem 95%. Sauna, je to prostě sauna. Jak tady může někdo žít vážně netuším, ale žijí tady, tak to asi jde.
Přílet do Palm Springs je někdy po půlnoci, poslední letadlo připomínalo hračku a i tak se chovalo při každém sebemenším závanu větru. Jenže letadlo bylo to méně děsivé, daleko děsivější byl letušák připomínajícího Drákulu, který se mně dvakrát pokusil sbalit, ale nedal jsem se!!!

Miluji tyto teploty

Bohouš už na mne čeká, jedeme do motorestu, následuje den kdy se motám v časovém posunu a hned jak to jde začíná kompletní kontrola Jeepa. Dva roky bez zásadních oprav a závad neznamená, že nic nepotřebuje a Jeep asi tuší že přijel jeho stavitel, tak si ráčí první jízdou                                                       se mnou za volantem ulomit držák                                                       zadního ramene.
Chyba odhalena, vím proč se to stalo a to je nejdůležitější znát příčinu, odstraním tedy příčinu a přivařím držák. Pár věcí se promaže, poutahuje a k mému překvapení opravdu není potřeba žádný větší zásah. Přesto drobné potřebné úpravy zabíraly tři dny, montáže světel, chladič oleje převodovky a pár dalších vymožeností.
 Bohouš říkal, že prý se venku nedá dělat déle jak do jedné odpolední hodiny, že pak zaleze i nejotrlejší Mexikánec. Jenže netuší, že jsou tací co nevědí, že se nemá makat po jedné hodině a tak v teplotách nad 40°C funguji celý den k úžasu všech. Jak já to teplo miluju, jen ten vercajk se musí dávat do stínu, jinak se o něj člověk popálí.
Ponaučení: "Neříkej že to nejde, nebo se najde blbec co neví že to nejde a udělá to."
Plánujeme s Bohoušem následující dny, já převezu Jeep po vlastní ose do Colorada a Bohouš následně přiletí, tam se sejdeme s přáteli Bohouše, jakýmsi Alexem a Pavlou, co mají také Jeepa, ale longa.

 Odjíždím tedy směr Colorado, na GPS volím nejkratší trasu, (většinou podle GPS je nejkratší ta nejdelší a o to i záživnější). Vyrážím směr Nevada, kolem jedné z největší vojenských střelnic v oblasti Národního rezervace Mojave, když narazím na benzínku, takové zapomenuté místo na skoro nepoužívané silnici, chvíli zde lelkuji a prohlížím choppera naloženého na pickupu, když mi najednou vypadnou oči z důlku.

Legendární 66

 Legendární "66" a já stojím přímo na jedné z jejích dosud používaných částí. Čas kvapí a navíc kmitá řízení, to vyvážení kol se servisu moc nepovedlo a nejbližší servis je asi až v Las Vegas, tak tedy hurá, jedeme dál. Míjím solné povrchové doly a už vjíždím do Las Vegas, gumy mám vyvážené během chvíle a naštěstí byl servis na okraji města.

Solné doly

Centru města se vyhýbám, nemám dost času na prohlídku a tady je to beztak nejlepší v noci, volím tedy návštěvu Grand Canyon, netuše, že to není zrovna za rohem, 500 mil není 500 km a pořád si na ty místní jednotky nemohu zvyknout.

Grand Canyon je nějakých 500 mil daleko, první v cestě je Hooverova přehrada, dál už jen poušť poušť a liduprázdno.

Poušť neustále mění barvy

Tady je život