G4U: 2012 II.

To není zvířátko, ale chodící autobus

Na Grand Canyon přijíždím pozdě v noci, je kolem jedné hodiny a než shánět bydlení, stelu si na sklopené sedačce.

Je ráno, místní McDonald mi za pár dní nadělá neskutečné vrásky, po hnusné kávě a nějaké sladké housce mířím směr Grand Canyon. Rychlá platba do národního parku a už jsem zde. Trávím tady polovinu dne, popsat pocity nelze, snad napoví fotografie.

Kolem poledne vyrážím směr Colorado, netuše, že do Colorada se pojede kolem tolika krásných míst, až ke konci budu mít hodně co dělat, abych dorazil na čas, tedy kdybych správně počítal. GPS si opět vymyslela zkratku. Co jsem měl kde položené je někde úplně jinde, tu cestu snad upravují pásákem, to není jinak možný. Opět vjíždím na hlavní, když se svojí angličtinou rozeznám na nápisu jediné "Monument". To by mohlo být zajímavé. Sjíždím z nastavené trasy za neustálého nadávání GPSky. Po pár kilometrech jsem opět na kaši, přede mnou na absolutně rovné poušti stojí šutr, no asi třista metrů vysoký a tamhle druhý a další! Jé to jsou ty šutry co jsou na všech turistických průvodcích, no brada dole vyvalené bulvy a hurá něco nafotit. Vzhledem k času fotím převážně za jízdy, ale na tohle, tak na to musím zastavit.

Opouštím šutry, nastavuji GPS: "Pokračujte 567 mil na další odbočku...". To jsem netušil že to bude opravdu 567 mil úplně rovně, než budu muset zatočit volantem. Bože, tak tohle byla strašný úsek cesty.

Vidím hory a kouř, slyšel jsem o požárech v Coloradu, ale netušil jak rozsáhle můžou být. Minul jsem požáry a stále stoupám z nějakých 800 m n. m. jsem už v 3600 m n. m., když míjím odbočku na vyhlídku. Otočím se a hurá ještě výš. No asi jsem to neměl dělat, tak rychle překonat výškový rozdíl, dosáhl jsem 4200 m n. m. a první počin po vystoupení z auta bylo rytí hubou do země. Takhle se mi naposledy motala hlava po láhvi vodky. Vybalit vařič a srovnat tlak, kaféééé! No nepomohlo, ale vyhlídka fakt super. Nyní klesám a jsem opět na poušti, tentokrát spíš prérii, je zde dost zeleného a půda místy obdělávaná, pár set mil dojedu opět hory, stmívá se a GPS dávám povel "najdi kemp". Postavit stan, rychlá sprcha, usínám ještě s konzervou v ruce, poctivě na břiše, řiť si potřebuje vážně odpočinout.

K mému údivu se budím dost brzo, je sedm ráno, sprcha, jídlo a hurá směr místo setkání. Bohouš má velmi rád jednu písničku od Pavla Dobeše "Z Denveru vede cesta na západ na Fair Play, není nijak špatná, ale není ani nej a po hodině po dvou jízdy dostaneš se k městečku Grant". Je tedy absolutně jasné kde se máme sejít, městečko Grant.
Dojíždím na místo k večeru, ale ještě za světla, a divím se, že nikdo zde nečeká. Ale jsem já to trouba, mám tu být až zítra..

Ty doby kdy zde Dobeš cestoval jsou už dávno pryč a místní Kemp je už jen opuštěná stavba. Přemýšlím kam složit hlavu ale zvědavost je větší, v mapě za kopcem vidím město, jehož jméno je mi sympatické. Vyrážím tedy klikatou silnicí přes hory a jak se později dozvídám, po cestě kam zamilovaní v létě utíkají na na noční pikniky. Georgetown je něco málo přes deset mil, jedna zatáčka za druhou, a i když je zima, občas vidím rozvlněný stan. Město je to vcelku malé, tak se obávám aby bylo něco otevřené, když narazím na bar s černou obsluhou resp. tady se říká Salón, a hned jak vstoupím jsem nadšený. Klasika jak ze starých filmů, obsluha absolutně super, strop polepený bankovkami, kafe jedna báseň. Jen to Americký pivo mi nějak nejde přes pysky. Sedím asi do jedné do noci, kdy už je opravdu všude zavřeno a opět si stelu v autě.