2012 VIII.

 Je ráno, následující dva dny si užijeme a to nejen lidi, ale i auta. Alex naplánoval jízdu terénem, kdy prý i s cestou po silnici najedeme tolik, až nás zadky bolet budou. Otázkou je, kolik z toho bude silnice a kolik terén, což se dozvídám po pár kilometrech když odbočujeme ze silnice. Tak to bude mazec, jestli většinu cesty pojedeme jen v terénu. A když ten terén vidím, mazec to bude.

Pískovcové sklály, přírodní schody, neustálé stoupání, schod, hup, schod, hup a tak pořád dokola. Místy rovinka se zcela opačným efektem - čisté houpáky bez hrbolů, jízda jak v člunu na moři, houpity houpy hou až se zvedá žaludek. Míjím známá místa z videí co vídám na Youtube. Jsem v sedmém nebi. Uprostřed absolutní nicoty bez živáčka a porostu vjíždíme do maličkého kaňonu plného zeleně. Nechápu kde se to tu vzalo, až na konci vjíždíme do několika louží zadržujících vodu. Kde ta se tu bere se ovšem nedopátrám.

2012 VII.

Pokračujeme dál směr Utah resp. přímo do Moabu. Jak tohle slyším, div nekřičím radostí. Moab opět legendární offroudové místo a co víc, je tam teplóóó a to pořádný! Jak já to miluji  40°C (100°F) a víc, to je balzám, vím sem divnej... :-D
Zastavujeme v malém kempu, příjemná paní mi radí, kde přesně postavit stan aby byl co nejvíce ve stínu. Nádherné místečko hned vedle hlavní silnice, i přesto je zde klid jen fouká vítr tak silně, že nic nelze nechat ležet nezatížené. Tady to prý fouká trvale a to je opravdu fajn. Ve stanu se díky tomu nehromadí teplo, přesto spím tak jak mně bůh stvořil.
Ještě večer vyjíždíme do národního parku kousek za městem, slunce již zapadá a barvy jsou o to nádhernější. Uděláme pár fotek, ale stmívání je příliš rychlé na další focení. Ještě chvíli se kochám změnou barev okolní pouště a vracíme se zpět do kempu. Po cestě ještě nakoupit zásoby jídla a pití, tentokrát nevydržím a přikoupím malou láhev Burbonu.

2012 VI.

Vstáváme brzo, vyrážíme kolem desáté kousek po silnici, ale Alex brzo odbočuje, pomalu stoupáme když dojedeme ceduli. Valím oči na ten nápis, já pojedu legendární Black Bear trail. Jeden z nejkrásnější trailů v Coloradu, neskutečná vyhlídka okořeněná srázem dobrých 500 či víc metrů hlubokým, zvláště úsek kolem vody jež padá do hlubin je záživný pro někoho až děsivý, musím říct že zadek mi vážně cvakal. Sjíždíme do údolí klikatící se cestou, po cestě fotím vodopád a neustále se kochám přírodou. Zastavíme u snad elektrárny, fotíme a opět pokračujeme do údolí. Dole je malé městečko a mám za to, že tam máme namířeno. Mýlím se, projedeme kolem a opět stoupáme do hor. Black Bear máme v zádech, prohlížím si cestu kterou jsme jeli, klikatící se jak had prořezávající se horou. Nádherná podívaná na lidský um prolitý potem. Je až nepochopitelné že tohle někdo zvládl holýma rukama.

2012 V.

Je opět ráno a vyjíždíme směr Silverton, projíždíme horským průsmykem a prudce klesáme ke nedalekému městečku, které již na dálku dává tušit že je něčím nevšední. Kouř z parních lokomotiv, domy víc jak sto let staré, vlastně celé město v původním stavu, jak ho kdysi postavili. Historické, státem chráněné městečko mně chytlo za srdce, sice hory a zima, ale dokázal bych si představit že zde žiji.
Poprvé navštěvuji informační centrum pro turisty a jde mi hlava kolem, tady v USA je opravdu vše jinak. V Evropě si nedokážu představit položit dotaz zda a která cesta je v horách otevřená pro terénní auta,
nejspíš by mně vykleštili. Tady v USA v místech kde se offroad jezdí, je hlavní informací v takovém to centru právě to kam se autem už smí a kam ještě kvůli sněhu případně jiným důvodům nesmí. Naštěstí jsou naše plánované cesty otevřené a tak nám nic nebrání si pořádně zajezdit.
Spím ve stanu prší a je zima, ale i tak si to užívám. Alex připravuje itinerář na zítřek a já jsem opravdu zvědavý co to bude.
Budím se vcelku, brzo stále poprchává, než dosnídám je i Alex na nohách, jde to rychle než se rozkoukám už frčíme do hor. Před námi malá drobná překážka, Alex ji loni vyjel na poprvé, ale letos je mokro prší a kameny kloužou. Chvíle trápení a už je nahoře, vyrazím za ním a zde jsem z krátkým Jeepem ve výhodě, kéž by to tak bylo vždy, vyjíždím bez zaváhání a pokračujeme na hřebeny Colorada.