Pískovcové sklály, přírodní schody, neustálé stoupání, schod, hup, schod, hup a tak pořád dokola. Místy rovinka se zcela opačným efektem - čisté houpáky bez hrbolů, jízda jak v člunu na moři, houpity houpy hou až se zvedá žaludek. Míjím známá místa z videí co vídám na Youtube. Jsem v sedmém nebi. Uprostřed absolutní nicoty bez živáčka a porostu vjíždíme do maličkého kaňonu plného zeleně. Nechápu kde se to tu vzalo, až na konci vjíždíme do několika louží zadržujících vodu. Kde ta se tu bere se ovšem nedopátrám.
Alex zastavuje auto, a já se snažím zaparkovat vedle něho, když Pavla začne skoro šíleně křičet stůj. Nechápavě zastavím a ptám se proč tak křičí. Koukej říká Pavla a mně se podlamují kolena. Zastavil jsem asi tři metry od konce šutru, jenže za tím šutrem už nic není a když ten šutr vidím z bočního pohledu, vidím že není ani nic pod šutrem. Je to převis sklály s hloubkou dobrých šest set metrů. Tak a mám dost, tohle opravdu není pro mně, já výšky opravdu nemám rád. Strach mi nedá a sjedu autem o pár metrů zpět, na šutru tak zůstává jen Alexovo auto. Nastala chvíle focení, mám si prý stoupnout na kraj šutru, jenže já nemám rád výšky já se bojím. Jsem sice horolezec a jeskyňář, ale dokud nemám lano tak se prostě bojím. No dobrých deset minut trvá než se posunu aspoň o dva metry, fakt mám plný gatě. Pár fotek a už utíkám, na tohle vážně nemám nervy. Dejte mi lano a budu chodit po hraně, ale bez lana se bojím, bojím, bojím. Jo, sem bačkora, tak se mi nesmějte :-( Posedáváme s Alexem a Pavlou a postrádáme Bohouše, tohle je jedno z dalších míst kde mi ten kluk vážně chybí. Vytáhl mně do států abychom si společně užili ofroudění, ale vše je jinak a mám z toho opravdu blbý pocit a především mně to mrzí, protože Bohouš se na tohle vážně těšil.
Další den už zase jedeme dál, opět stoupání, opět schod a schod a už jsem na vrcholu skalního masivu, ze kterého je nekonečná rovina skály resp. tvrdého pískovce. Občasná snaha vyšplhat autem nemožné překážky hraničící se zvrhnutím auta, nám zpestřuje jízdu. Dojíždíme brázdu od vody ve skále, která je nejčastějším záběrem na Youtube z Moabu. Při dobrém postavení kamery není poznat jak je hluboká a divák má pocit, že auta přejíždějí mezi dvěma oddělenýma skálama. Po pár desítkách metrů zastavujeme u malé skalky vrhající krátký stín, nadešla svačina. No, hlad mám už dvě hodiny takže hurá, jde se baštit.Po cestě byla krásná terénní vložka, už už jsem se do ní vrhal, když jsem si všiml vystavených vadných dílů z aut, převládaly kardanové kříže a kříže z poloos, našla se i poloosa. pár vnějších zrcátek a mnoho dalšího. Tak tady jsem všechny své vášně potlačil a místo objel s respektem.
Přesto se některým překážkám nejde vyhnout, Alex s dlouhým Jeepem exceluje snad na každé překážce, krátké auto má očividně větší problém, ale jsou i taková místa kde je to zcela naopak. Vždy jsem preferoval krátké auto, ale čím déle můžu porovnávat rozdíly, tím více měním názor na výhody krátkého auta.
Pokračujeme dál a míjíme kříž z listových per, tyčící se na vrcholku skalky, instinktivně zpomalím ale žádná překážka se nekoná.
Alex vjíždí na silnici ale po pár metrech opět sjíždí, přijíždíme ke starému mostu. Nevím co je to za most, ale určitě je to nějaká památka. Kousek dál pro změnu chodíme po převisech skály a koukáme do hlubokého kaňonu, uvědomuji si že chodím po klenbách jeskyně a opět se mi rozklepou kolena, mizím jak pára nad hrncem, ovšem takříkajíc po čtyřech. Moje závrať je neskutečná, nevím proč to mám ale mám to, ovšem v okamžiku kdy sem přivázaný na lano, budu se klidně procházet po křídle letícího dvouplošníku.Tak dnešek byl opravdu neskutečný, já mám dost, auto taky. Místy vydávalo divné zvuky, takže místo večerního flákání nadešel čas údržby. Odešla baterka takže nákup baterky, namazat všechny klouby a vše dvakrát zkontrolovat. Alexovi pískají brzdy, domnívám se že to dělají destičky což je nejčastější příčina, ale ať dělám co dělám po krátké jízdě a mírném ohřátí začnou vždy pískat. Alex snad později i měnil ložisko, ale nevím zda to mělo význam, jsem přesvědčený že to bylo jen o destičkách, nicméně ty pazvuky Alexe i Pavlu očividně přiváděly k šílenství.
Tito lidičkové mně zase ukázali věc, ne že bych jim to měl za zlé, ale kdykoliv dnes potkám tenhle obchůdek neudržím se a musím si zmastit hubu. Subway je neskutečná věc. Po první návštěvě jsem absolutně zanevřel na jakýkoliv jiný fast food, kdyby to jen trochu šlo jinde se stravovat nebudu.
Subway má i další pozitivní věc, tak moc mi tady chutná, že sem chodím kdy to jen jde a tak jsem nucen si objednat, jenže moje angličtina rozesměje kde koho a zaplať pánbůh Pavla mně zachraňuje když si nemůžu vybavit, jak říct že chci hodně cibule. Čím častěji sem chodím tím lépe to objednávání jde. Tak mně tak napadá, jestli se angličtinu budu učit podle jídelních lístku brzo se nevlezu do kalhot :-D
Žádné komentáře:
Okomentovat