2012 XII.

Vehement na řízení

Dnes je technická přestávka, klepání v řízení které na Jeepech je jednou ze slabin musíme vyřešit vyztužením. To právě dorazilo i s novou skříňkou řízení, takže dnes mám o zábavu postaráno. Práce se zdařila vcelku rychle a dobře. Řízení neklepe je jistější a mírně tužší, zítra můžeme na Big Bear.
 Je nový den a měníme pneumatiky, konečně je auto tiché a jízda mnohem pohodlnější, škoda že se neměnily na začátku dovolené, vyhučenou hlavu mám na dva roky. Jedna z nových gum ale bouchla ještě před odjezdem na Big Bear, zajíždíme tedy do jiného města, kde mají gumu skladem. Sympatická černoška, která k mému úžasu ví o gumách asi nejvíc ze všech amíků, během chvíle zajistí přezutí gumy a my už jedem gumy řádně otestovat.

Pozůstatky velkých požárů

Přijíždíme k Big Bear Lake, dáme svačinku a už spěcháme na známý kalifornský Holcomb Creek trail. Vjíždíme na trail tzv. zkušebním polygonem (tzv. gatekeeper), uměle navršené kamenné překážky, taková testovací rovinka se šutrama, kterou když projedu vím že projedu zbytek. Pokračujeme spáleným lesem, před pár lety zde byly mohutné požáry a celá oblast pak byla pro turisty i auta uzavřená. My máme štěstí, že letos to zde otevřeli. Krajina Kalifornie je úplně jiná - borovice, břízy písek, úplně jiná vůně než v Coloradu. Pomalu pokračujeme, Bohouš tvrdí že tady jezdí s prstem v nose, tak proč by to dělalo problém mně.
"Jezdí se to víc vpravo" nedám na rady a jedu spíš vlevo, bum. Vylezu z auta po marném snažení se pohnout z místa, chvíli zkoumám na čem sedím podvozkem a volím naviják. Pracně vymotám lano, začnu navíjet, jenže ouha, Jeep se na šutru točí jak vteřinová ručička ale bez dalšího efektu. HiLift mně zachrání, přizvednu zadek auta popotáhnu navijákem a hurá jedu to zabořit někam dál. Poprvé za tu dobu jsem musel použít vyprošťovací nářadí, neskutečný výkon tohoto auta, vůbec si nedovedu představit že by něco podobného jel Patrol, nebo snad Aro. Možná by vydržely ten terén, ale jen s každodenníma generálkama všeho. Začínám Jeep milovat.

hají na bříšku 

Tenhle trail je super, není nijak dlouhý pro amíka na jeden den, pro mně s Bohoušem na čtyři hodinky, takže hned po něm zvládámi i asi zde nejpopulárnější John Bull trail, který je také přezdívaný Malý Rubicon. Je hodně technický a to mám rád, to je přesně to, co se mi líbí. Škoda že Bohouš nerad stanuje, hned bych zapadl někam do pouště se stanem a dal něco hoodně dlouhého a těžkého, úplně nejlépe po vlastních bez auta jen se základním vybavením. Zkusil jsem to nadhodit, ale byl jsem slovně zfackován, prý bych nepřežil den, natož týden což je moje představa pro minimální dobu pobytu v poušti bez vybavení.
No tak jo, myslím si své, až přijedu příště tak první co udělám, bude že pěšky odejdu do pouště a kouřovými signály budu podávat zprávy abyste věděli, že ještě žiji.
Krásný den to byl, balíme a jedem zpět do Palm Springs.
Je 22 července a tím to vše končí, je těžké se balit, opouštět přátele a krásnou zem, odjíždím a v hloubi duše věřím, že se sem ještě někdy vrátím, když pro nic jiného, tak proto abych mohl své nové přátele obejmout...

na závěr sem vkládám jednu citaci z facebooku, ten jehož se týká ať se nezlobí, ale ten text jsem si zamiloval ;-)
"Pod pojmem napospas bych si představil, spíš něco jako kdybych ho vysadil v poušti 50 mil od civilizace." No to by uz vubec nebylo napospas,tohle je jeho sen to by se mu libilo,to by byl ve svem zivlu v pousti a sam."
Já jen dodávám tenhle sen mi splníte ;-)