2012 X.

Po snídani sedám k Alexovi do Jeepa a jedeme jedním autem kus za město, parkujeme u zvláštní plechové bedny, vybavení množstvím pitné vody a svačinou.
Alex otvírá bednu a do sešitu který je uvnitř, zapisuje počet lidí, jména a čas příjezdu. Je to proto aby bylo zřejmé kolik lidí je v kaňonech do kterých jdeme, po návratu zase zapíšeme, že jsme v pořádku kaňony opustili. Zajímavé jednoduché řešení, pravidelně sem jezdí šerif kontrolovat, zda se všichni dostali v pořádku ven.
Dumám nad tím co by se v kaňonech mohlo stát, netuše, že se to na konci dne dozvím takříkajíc na vlastní kůži.
Sestupujeme do údolí a pokračujeme vstříc dobrodružství, které na sebe nenechá dlouho čekat a boříme se v dunách písku. Písek je pěkný prevít, vzdušné síťované tenisky, které mám na nohou nabírají písek jak to jen jde, čekal bych že se bude i vysypávat, ale opak je pravdou. Mám písku plné boty, ale ven nevypadne ani zrnko.
Přicházíme k prvnímu úzkému kaňonu, sice netuším který ze tří jež navštívíme to je, ale to vůbec nevadí. Vím jen že se jmenují Peekaboo, Spooky a Brimstone.

Kaňony vytváří voda přitékající z hor, takže už chápu proč před cestou Alex ověřoval počasí. Voda je po jedovatých potvorách a slunci resp. možnosti dehydratace největší nebezpečí zvláště v kaňonech. Je-li velký déšť nahoře v horách, zdejší kaňony se umí naplnit vodou až po horní okraj v řádech minut, šance utéct je mizivá. Kaňony jsou místy široké že dřu tělem abych se protáhl, někde i musíme rozporem lézt po stěnách abychom se dostali dál. Je zima, tady dole i dvacet metrů pod úrovní pouště je až nepříjemný chlad, místy skoro tma.
Neskutečné tvary které voda vytvořila se popsat nedají a v kombinaci různých barev od temně fialové po zářivě bílou, si připadám jak na jiné planetě.
Opouštíme první kaňon, jdeme dál údolím když za
výklenkem skály září snad Lilie. V téhle drsné pustině, prakticky trvale suché je to balzám pro duši.
Vstupujeme do dalšího kaňonu, opět hýří barvami a neskutečnými tvary, jen je trochu jiný složením hornin. Kam se kouknu mám pod nohama oblázky snad všech druhů hornin a minerálů. Má obliba sbírat kamínky má jedinou nevýhodu, na místo toho aby můj náklad pojídáním svačin a pitím vody snížil váhu, naopak jí sběrem šutrů nabírá. Už i Alex který se mé zálibě smál, je takříkajíc nakažený a sem tam nějaký ten kamínek sebere a se zájmem prohlíží, mám za to že i nějaký strčil do kapsy. Mám tohle rád, po letech sáhnu do police, vyndám kamínek a vím kde jsem ho našel, taková malá vzpomínka.
Alexe zastavil v cestě ležící chřestýš. Cesta není víc jak dvacet centimetrů široká a dál se jít nedá, co teď? Alex si vzpomene, že kousek dál viděl ležet větev, dal by se podebrat a odnést na širší místo. S tím ovšem nesouhlasím, vím že se had umí vymrštit do značné vzdálenosti a tak volím jinou strategii. Jak jsem kdysi viděl zmijáka chytat zmije v Čechách, stejným způsobem použiji klacek. Přimáčknu hada klackem u hlavy k zemi, rukou chytím u hlavy, ještě prsty opatrně posunu blíže k hlavě a pak hada bezpečně zvedám, Hada lze bezpečně vzít jen za hlavou, aby neměl možnost vás uštknout. Chvilka focení s hadem a už ho neseme na širší místo. Důležité je že přežil bez úhony, jen dost naštvaně chrastí ocasem.
Máme volnou cestu a kráčíme, místy se skoro plazíme, dál ke konci kaňonu. V prohlubních na zemi leží netopýři, předpokládám že jsou mrtví a nevšímám si jich, když Alex říká že se jeden hýbe. Až později se dočítám, že ležení netopýra na zemi je jen snaha se ochladit, někdy ovšem díky chladu upadá do silného spánku, tak jako v zimně v Čechách a není pak div že kolem něj chodí lidi aniž by se vzbudil.
Při návratu leží chřestýš stále na svém místě, výhružně chřestí ocasem a sleduje tři vetřelce.
Pokračujeme dál všudypřítomným pískem a za stálého vysypávání písku z bot vstupujeme do třetího kaňonu. Tenhle je asi nejklikatější a zároveň nejbarevnější. Jsme pod úrovní okolní pouště asi 10 metrů, když Alexem škubne jak když do něj praští blesk. Co se děje? Poslouchejte, říká Alex. Poslušně zmlkneme a posloucháme dění, je ticho jak v hrobě když z dálky zaslechneme hřmění. Do Alexe jak když střelí, okamžitě otáčí a spěchá ven z kaňonu, po cestě vysvětluje co voda v těchto úzkých kaňonech dokáže, ale že ani venku v údolí není bezpečno. Množství vody z kaňonů, naplní celé údolí v krátkém okamžiku.
Odhadujeme vzdálenost bouřky, voda je totiž neskutečně rychlá a podle vzdálenosti se dá odhadnou kolik máme času, zda zvládneme dojít ke oficiálnímu vstupu či zda se budeme snažit dostat z údolí nějakou jinou cestou. Naštěstí se bouřilo jen krátce a bouřka se zjevně nekoná, přesto do kaňonů už nepůjdeme. Sedáme pod skalní převis a svačíme před návratem. Jsou to odhadem jen čtyři míle, ale boření v písku je tak vysilující že zde čtyři je jak deset na asfaltu.
Alex dnešek vymyslel opravdu dobře, ač si to neuvědomuji, je to dnes poslední společný den společná výprava, zítra se musíme rozloučit. Tohle mi dochází až večer a musím říct že jsem opravdu naměkko. Alex s Pavlou mi neskutečně přirostli k srdci a já jim nemám ani co dát, ani jak jinak poděkovat.
Sedím ve stanu a dumám co dál, Bohouš psal že kluk je už úplně fajn a rád by se mnou projel pár trailů dole v Kalifornii, jenže já bych toho chtěl ještě tolik vidět, ale jak to mám udělat? Chtěl jsem zajet do Oregonu, San Francisca, Los Angeles navštívit známého a mám už jen pár dní abych si ještě zablbnul společně s Bohoušem. Ta Amerika je neskutečně velká, i kdybych měl dva životy nikdy neuvidím vše co bych chtěl vidět. Prohlížím mapy kudy nejlépe zpátky a ať to počítám jak to počítám, vychází mi, že San Francisco zvládnu vidět, abych dojel ve stanovený čas k Bohoušovi domů. Je to sice neskutečná dálka, ale po cestě je ještě pár zajímavostí a tou nejzajímavější asi oblast 51.