Vandr

Kruci, začíná být zima a dvakrát po sobě mi nevyšlo někam odjet, dumám co s tím a zda jet či nejet. Sedím celou noc u PC a sleduji Meteoradar, když se náhle v sobotu ve 4 hodiny ráno rozpadá nad Německem oblačnost, ta oblačnost co původně měla Česko spláchnout kolem poledne. 

Okamžitě je rozhodnuto a aniž bych aspoň na dvě hodiny ulehl, háži pár potřebně nepotřebných věcí do batohu a už se oblékám. Jasně času je dost, ale ten němec co mi neustále schovává věci je zárukou minimálně dvou následujících hodin trávených hledáním nepotřebně potřebného.
Tak už jen notně ošlapané staré vojenské bačkory abych si vzpomněl na zuby, jo ty potřebuji jináč chcípnu hlady, běžím tedy z5 do bytu nacpat si zuby do huby a už už vybíhám radostně z domu.
Je to těžký, maličko sem nabral více, ale co, teplý spacák bude už potřeba, nový Žďárák také takže to nějak vydržet musím, první vlak jede až někdy po osmé, ale nehodlám čekat tak dlouho, zkratkou po trati dojdu na hlavní Silnici směr Mšeno a než se naději už stojím před bankomatem na Mšenu. 

Vybrat pár kaček, potřebuji budíček a hlavně doplnit zásoby, u číňana brambory a nějaký salámek plus něco instatního co třeba čokoládovou vločkovou kaši, jo to bude ono ta mně zalepí. V pekárně kus chleba 4 housky a vše nacpat do tašky ke spadaným jablkům a hruškám co jsem pobral cestou.
Teď probudit, vpadnu do „Baťovny“ a už na dálku hlásám jedno presoooo, nepiji kafe o loňského září, takže tohle bude probouzecí kopanec.
Hodinka válení v křesle mně pěkně rozpoložila, skoro bych zůstal do večera, ale ne už sem řekl že otestuji Žďárák a lenost musí jít prostě stranou.
V trafice ještě doplním zásoby o lepší mapu a vyrážím podle místního průvodce na Cinibulkovo naučnou stezku 

http://kokorinsko.ochranaprirody.cz/…/cinibulkova-naucna-s…/
Jenže místní značení je poněkud nepovedené a tak se na stezku hned netrefím, potkám jí až po pár kilometrech kde se na ní napojím a netrvá dlouho zaseknu se mezi skalama. Ten Cinibulka musel bejt ale vychrtlík, sundávám batoh a i se svými 76kg drhnu o stěny při snaze se protáhnout, mít pár kilo navíc, místy bych lezl po čtyřech páč dole u kotníků je to o poznání širší. Zácpa, ale dobrý ten proti mně se zasekl včas a tak couvá zatím co já se zasekávám chvíli po něm, jo aha, batoh jsem nesundal. Složitě se vyvlékám z traků, vydechuji abych se vytrhl ze sevření pískovcových stěn pozorován protichodcem s jeho neskrývaným úsměvem dál drncám kebulí o výstupky. Už jsem venku, prohodíme pár slov s pánem kterému stále nemizí úsměv a už zase šlapu vpřed, nějaká ta skalní nerovnost, dokonce i nutné řetězy abych se kousek posunul je přeci jen po čase poznat na mé mizivé svalové hmotě, a už zase kopec a ještě se schody, no snad by ta silnice byla lepší bleskne hlavou, ne nebyla. 

Vymanil jsem se z tohoto skalního labyrintu abych přeci jen došel k silnic, ale po pár metrech jsem už zase v lese když po chvíli bez větších obtíží přicházím do Ráje. A jeje, dnes otevřeno až od 13:00, no nevadí, kousek dál je bufet.
Zapadnu do bufetu a ač nejsem pivař, nealko rád naleji do chřtánu, není po něm žízeň. Poptávám se místních na cestu, kde že se tam konají potlachy, k mému překvapení mi velmi ochotně radí, až tak ochotně že nevím, zda jim věřit. Podle rad se tedy vydávám na cestu, ale ještě stíhám smaženou tresku s hranolkama, snad to není mé poslední teplé jídlo tento víkend. 

Ani ne po půl druhém kilometru narazím na kontejnery a žlutou závoru, hm tak ti místní asi nekecali, zahnu tedy mezi domky a potkávám nádherně i funkčně a přitom decentně upraveného Jeepa, prohodím pár slov s majitelem Láďou, domluvím kšeft a už zase šlapu. Po snad dvou kilometrech dojdu do cíle kde se svalím a třebaže jsem si před pár minutami cpal bříško smaženou treskou přemýšlím čím doplnit volný prostor.

Rozhodnutí padá na čokoládovou ovesnou kaši a vzhledem k tomu že je zde hned několik ohnišť, bez váhání nanosím připravené dřevo.
Vyrobím si henten zapalovací nesmysl, tak co povede se na poprvé, vše je mokré a pochopitelně zapaluji až na druhý pokus.
Hned stavím plechové pitítko od felflašky na oheň s trochou vody a do hrnku vrhám hned dvě kaše, ani ne za deset minut už kaši zalévám, promíchám a než kaše dozraje což je opravdu jen na chvilku, jdu omrknout prostor a vybrat místo na spaní.
Kaše zmizela než bys řekl švec, zvedám tedy batoh ale ještě lehce přikládám a už se vrhám na rozbití spaní. Vybalit vše, nacpat karimatku do Žďáráku a i když mnozí říkají že má být pod Žďárákem mám svojí hlavu, vím totiž že probuzení bude minimálně dva metry od místa kde jsem si ustlal, takže ta karimatka by mi byla úplně k ničemu a jak jsem ráno zjistil, vůbec jsem se nemýlil.

Batoh věším na strom společně se žracákem, nejednou se mi stalo že mi obsah sežrala přes noc lesní havěť a pro vevereky v batohu nic není, snad tedy vše přežije.
Vracím se k ohni mírně ohřát, dost se ochladilo tak přikládám, trkne mně že mám v kapse tři brambory a hned vymýšlím jak ne ně. Ze studánky s nahnilou stojatou vodou mírně naberu, nahrabu písčitou hlínu a promíchám s natrhanou trávou a vodou, tráva pomůže v kompaktnosti celku. Brambory zabalím do hlíny s cca 2-3cm silnou stěnou a už je kladu do rozhrábnutého ohniště aby ho opět navršil na vložené hliněné koule a řádně přiložím. Ne nechci dvoumetrové plameny, ale stálý žár je nyní potřeba, přikládám tedy zhruba půl hodiny abych se slintající hubou vyškrábl první propečenou bramboru. 

Povedla se, tenoučká začernalá slupka, ne jak když hodíte holou bramboru do ohně ale opravdu jen vrch brambory černý a brambora úžasně propečená. Ona se tedy nejdříve uvaří díky vodě ve hlíně a teprve později se připeče, má nádhernou příchuť kouře a mírně připomíná pečené kaštany, tak ještě mírně přimastit koupeným salámem a i když jsem upekl jen dvě brambory, tak s tím vším co jsem zvládl za posledních dvě a půl hodiny splácat, se sotva vleču. Nespal jsem od včerejšího rána a pupek nacpaný k prasknutí, není se co divit že ač je teprve pět hodin odpoledne, padám únavou na držku. 

Netrvá dlouho a už jsem ve spacáku a spím spánkem spravedlivých, nebo spíše totálně přežraných.
Tohle se mi zrovna nepovedlo, lenost a únava mně přesvědčila že oblékat spodky je zbytečnost, jenže zbytečnost to opravdu nebyla, což v sedm ráno pocítím na chladu. To je ale jen začátek problémů a mé staré kosti se brzo ozvou. Nebyla to jen zima a i když upozorňován na vlhkost ve Žďáráku způsobenou víceméně jen dýcháním a kondenzací vody nebral na rady druhých zřetel, vlhkost a chlad pak tělu dali zabrat.
Snad mne probudí snídaně, včera čerstvé housky se zdají být stále chřupavé a taky že jsou, tedy voda tentokrát na vařič a už šátrám po instantní polévce. Hm sýrová, to zní dobře a kupodivu i dobře chutná (dobře je za 3) ale „sežrat se to dalo“ 

Tak fajn, tohle teplé bodlo, pookřál jsem a jdu tedy balit. Teprve teď zjišťuji jak moc je spacák vlhký a dochází mi jak jsem blbý, no co, teď už s tím nic neudělám a fackovat sám sebe moc významu nemá a však na fackování ještě příležitost bude.
Sbaleno mám, vyrážím tedy na cestu z5, ale pokračuji dál tedy ne stejnou cestou, ale oklikou a dobře dělám. Obec nebo spíše osada Olešno je jak přenést se několik století zpět, citlivě restaurované roubenky, perfektně upravené okolí a nebýt zde dvě auta nepoznáte co je za století.
Ve žracáku mám jablka a hrušky co jsem potkal cestou, zákus je okamžitý jak si na ně vzpomenu, ale stejně okamžité se zákusem do kyselého je uvolnění jistého svalstva co vědomě neovládáme, tudíž rychlý rozhled a hurá do křovíčka, ještě že jsem ukradl ten papír v hospodě na který jsem obligátně zapomněl.
Na mojí obhajobu budiž, že jsem se hospodskému přiznal a za onen zbytek na ruličce, přihodil dvacku k tuzéru.

Nevím, ale ta poloha mi nesedla, ruplo v kyčli a dál se už jen ploužím, bolí čím dál víc a nyní přichází ona chvíle fackování, že já si nevzal ty spodky, bože já sem blb. Zvažujíc fackování potkávám bandu černých valachů, co mi zcela ochotně sežerou obsah žracáku, tedy už jen ta jablka a hrušky, za odměnu mně jeden olízne přes půl hlavy a s ulepenou hubou pokračuji dál.
Dopajdal jsem do bufetu půl hoďky před otevřením, ale i tak mi hned otvírají a hlásají že tu česnečku co včera neměli už mají. Jasná volba, teplo teplo teplo, hlavně ať ten česnek píše. No nepsala, vývar čehosi co česnek potakalo jen z rychlíku, ale je to teplé a s každou lžící pookřívám, jenže kyčel si říct nedá a bolí dál a nepomáhá ani čaj. Nezbývá než sklopit uši a prosíkem volat o pomoc. Štěstí v neštěstí, záchrana vede kolem cukrárny, tedy návrh že polovičku vezmu do cukrárny když pro mne přijede, už nevedla ani k dotazům proč pro mě má jezdit a ochotně přifrčela s vidinou dortíků.

Nakonec to volání o pomoc nebylo ani drahý, za to velmi poučný tedy především pro mě, a mělo to ještě jednu ohromnou výhodou, jen sem vlezl do vroucí vody spustil se chcanec který bych tam venku nechtěl zažít.
Teď už si užívám tepla, opět nacpaný pupek, tentokrát pečeným kuřetem a píši svoje hlášení, zpracovávám obrázky z mobilu a už vymýšlím nejen kam příště pojedu, ale co si tentokrát vezmu za žvanec sebou…
Příště snad už dám víc jak 22km, chtěl bych 30 za víkend, nebo 20 za den a pak jen popoběhnout někam k vlaku.