2012 IV.

A dny mi splývají, protože sem si nenastavil hodiny na foťáku, motají se mi fotky s rozdílem devíti hodin do sebe. Tak který den je který?

První je dnes na pořadí železnorudný důl, krásná krajina, brody a velké převýšení, většinu cesty prší. Jede s k němu po Half Moon Gulch Trail. Při příjezdu k trailu na polní cestě Alex prudce brzdí. Z vysílačky se ozývá "je tu někde sheriff a měří rychlost". Koukáme na sebe s Bohoušem dost nevěřícně, ale Alexův antiradar nekecá. Za zatáčkou schovaný sheriff opravdu měří rychlost. Dojedeme pomalu k železnému dolu, motá se nám hlava a tak svačíme v autě, beztak poprchává. Pomalu se vracíme, když malý neškodný šutříček stojící v cestě pravému kolu nehodlá uhnout, což končí ohnutou panthardskou tyčí. Volant je nakřivo, ale náprava pořád v únosném postavení proti rámu umožňuje pokračovat v jízdě. Dojedeme do míst kde začíná silnice a hledáme vhodné místo na opravu. Tady je každý nápad dobrý. Nakonec pomůže rám auta, do kterého se panthardka zastrčí a tahem navijáku druhého auta se srovná. Slabých dvacet minut, volant je rovně, auto neplave a můžeme pokračovat.

2012 III.

Je ráno a mám sraz s Bohoušem, času je dost, takže někam na snídaní a především očistu. Máme sraz v Bailey, kde se nabaštím v místní, no, jak bych to nazval, stodole. Přijíždí Bohouš natankujeme,  zprovozním staříkům auto a hurá zpět do do Grant, kde už čeká Alex.
Celou cestu se mi lepí na zadek sheriff a měří mojí rychlost, ale já se nedám dokud mne vztekle nepředjede a my v klídku dojíždíme k místu setkání.

Stojí zde nádherné stařičké Volvo, zelený Jeep a u něho od pohledu nafoukanej frajírek. Jak později zjišťuji je to Alex. Za toho "nafoukanýho frajírka" bych si dnes dal vážně facku, tenhle človíček je jedním z těch co se hledají stejně obtížně jako jehla v kupce sena, kamarád se vším, co kamarád má mít, člověk co vás ve štychu nenechá i kdyby hromy a blesky lítaly. Tak až to budeš Alexi číst, pochopím, že první co bude až se potkáme, že mi jednu plácneš, já vím zasloužím si to ;-)
Alexe doprovází milá holčina Pavla, neskutečně obětavý človíček s neustále dobrou náladou, to je balzám pro mou duši zkaženou českou náturou.

2012 II.

To není zvířátko, ale chodící autobus

Na Grand Canyon přijíždím pozdě v noci, je kolem jedné hodiny a než shánět bydlení, stelu si na sklopené sedačce.
Je ráno, místní McDonald mi za pár dní nadělá neskutečné vrásky, po hnusné kávě a nějaké sladké housce mířím směr Grand Canyon. Rychlá platba do národního parku a už jsem zde. Trávím tady polovinu dne, popsat pocity nelze, snad napoví fotografie.
Kolem poledne vyrážím směr Colorado, netuše, že do Colorada se pojede kolem tolika krásných míst, až ke konci budu mít hodně co dělat, abych dorazil na čas, tedy kdybych správně počítal. GPS si opět vymyslela zkratku. Co jsem měl kde položené je někde úplně jinde, tu cestu snad upravují pásákem, to není jinak možný. Opět vjíždím na hlavní, když se svojí angličtinou rozeznám na nápisu jediné "Monument". To by mohlo být zajímavé. Sjíždím z nastavené trasy za neustálého nadávání GPSky.  Po pár kilometrech jsem opět na kaši, přede mnou na absolutně rovné poušti stojí šutr, no asi třista metrů vysoký a tamhle druhý a další! Jé to jsou ty šutry co jsou na všech turistických průvodcích, no brada dole vyvalené bulvy a hurá něco nafotit. Vzhledem k času fotím převážně za jízdy, ale na tohle, tak na to musím zastavit.

2012 I.

Kdesi nad Evropou

USA 2012
dva roky uběhly jako voda, 22 června 2012 sedám opět do letadla, tentokrát se společností "AA" (American Airlines) letím opět do USA.
Naplánované jsou dva přestupy, první v Londýně, druhý v Dallasu. Není zrovna příjemné přestupování, ale výhodou je přistání přímo v Palm Springs, tedy vynechání dlouhé cesty autem z Los Angeles.
Jenže ne vše se daří, jak by se dařit mělo. Přistání v Dallasu bylo opožděné a ať se snažím jak se snažím, aktivní imigrační úředník mi nedovolí další let stihnout. Nejdříve putuji k nadřízenému imigračního resp. (Secondary Inspection), to když se tomu prvnímu nelíbím tak jdu na důkladnější prohlídku. Kupodivu nečekám déle jak pět minut, pravda je že zadek mám stažený  hodně, bál jsem se kontroly otvorů, ale chlap za přepážkou má hlavu na víc věcí než jen jako poklop na krku. Razítko do pasu a hurá pro kufry, najít přepážku "AA" a řešit svojí neangličtinou další postup. Řešení je vcelku jednoduché, jenže ne pro mne, mám letět do Denveru, kde přesednu na přímý let do Palm Springs. Rozdíl v čase pouhých cca 8 hodin je pořád lepší, nežli spát na zemi letištní haly a čekat do druhého dne na přímý let.